Historie japonského meče - V 6. století před n.l. si legendární císař Jimmu Tenno podrobit skoro celé Japonsko, v této době se Japonci inspirovali čínským mečem. Rané meče byli pouze duplikáty čínského meče, rovné a dvojbřité. Války v období Asuka však podporovaly pokrok ve výzbroji japonských bojovníků.
Podle legendy byl první zakřivený meč s jedním ostřím (připomínající klasický japonský styl) vyroben kovářem "Amakuni" kolem roku 700 n.l. současně s prvním postupem skládání ocele. A čas samurajů nastal.
Od 12. století bylo japonsko zužováno krvavými občanskými válkami, které trvaly skoro 5 století. Během této doby zažívalo Japonsko svou dobu temna, po kterou byl rozvoj a pokrok zastaven. To změnila až válka v období Onin (1467- 1477) (Muromachi), která způsobila převrat a veliký rozvoj v japonské výzbroji a brnění. Meče z tohoto období jsou považovány za jedny z nejvzácnějších. I přesto se ke konci éry Muromachi dostavilo utlumení výroby mečů, jelikož se ke slovu přihlásil střelný prach a děla.
V počátcích éry Edo byla stále výroba jap. mečů velice utlumená, jejich rozvoj a směřoval pouze do krásných rytin a slavnostních ozdob. Po nástupu shogunátu Tokugawa (1600-1868) došlo k omezení používání střelného prachu a nezapomenuté umění kování mečů opět ožilo. Ke konci tohoto období jap. meč opět nabyl své tradiční kvality a jeho nošení bylo zakotveno v zákoně.
Tak to zůstalo až do příjezdu námořního důstojníka Matthew Perryho v roce 1853 s rozkazy uzavřít obchodní smlouvu s Japonskem, představitelé Tokugawa odmítají ale pod hrozbou moderní drtivé vojenské síle jsou nuceni souhlasit. Jeho černé lodě se poté staly v Japonsku symbole hrozivé západní technologie a kolonialismu.
S obdobím Meiji nastalo modernizování Japonska podle západního vzoru. V roce 1876 vchází v platnost Haitorei vyhláška, která zakazuje nošení meče a ruší samurajskou třídu se všemi jejími výsady. Pouhé držení katany je nyní protizákonné a dochází k masivnímu odzbrojování bývalých samurajů. Stažené meče se po roztavení používali k výrobě nových moderních děl (bylo roztaveno přes 100 tisíc mečů). Japonská armáda přijala za meč šavli po vzoru západní kavalérie. V tomto období byla skoro zrušena výroba mečů, protože bylo povoleno vyrábět pouze meče bez ostří jako spotřební zboží. Používání katany s ostřím bylo povoleno pouze příslušníkům policie, kteří dohlíželi na dodržování této vyhlášky.
Po druhé světové válce (období Showa) došlo k odzbrojení i dříve povolených mečů s ostřím u příslušníku policie. Jediné meče které směli zůstat byly velmi cenné historické díla, které byly umístěny do museí nebo chrámů. V důsledku tohoto odzbrojení bylo v roce 1958 odvezeno z Japonska americkou armádou tisíce mečů a jap. mečů bylo v Americe více než v Japonsku.
Toto nařízení a následné odzbrojování prakticky skoncovalo s výrobou tradičních jap. mečů. Nyní je katana vyráběna pouze kusově, většinou bez opravdu kvalitního ostří a pouze jako umělecké dílo.
Tachi
Předchůdce katany, v obdobích Koto až Shinto se používal jako bojový meč, především při jízdě na koni. Byl velmi kvalitně vyráběn a hojně zdoben. V období Shinto se jeho praktické používání omezilo, jelikož se změnil styl boje a tento meč pro jeho honosnost převzala šlechtická třída (kuge). Na dále byl používán pouze ke slavnostním a ceremoniálním příležitostem. Tento meč byl opatřen dvěma očky. kterými byla prostrčena šňůrka pro připevnění k obi, byl nošen volně zavěšený v polovině stehen ostřím dolů. Tasen byl tkz. od země k nebi.
Katana
Ke konci období Shinto se tradičním bojovým mečem stala katana (délky diato), která společně s kratším mečem wakizashi tvořila soupravu koshirea. Oba tyto meče byly nošeny současně po levé straně prostrčeny za šerpou (obi) a byly shodně zdobeny. Tento meč byl tasen tkz. od nebe k zemi.Tachi mělo větší (hlubší) zakřivení jak čepele tak řapu něž Katana, jejich délky byly u obou více jak 2 shaku. Strana pro signaturu (mei) na řapu je vždy přední strana čepele meče a proto mají tyto meče (Tachi a Katana) signaturu na opačných stranách.
Rozdíl mezi Tachi a Katana se určuje hlavně podle věku, tvar čepele a strana signatury (mei) na řapu se v některých případech rozeznávají velice těžko, jelikož tvar čepele byl shodný s Katanou a někteří mistři mečíři signovali své meče na zadní stranu řapu.
Wakizashi
Tradiční pomocný meč (délky shoto) samuraje. Tento meč se používal všude tam kde se nemohla použít katana pro svojí délku. Kodex také nutil bojovníky odkládat katanu při vstupu do obydlí ale wakizashi si mohl ponechat. Tento meč byl používán při sebevražedném rituálu seppuku.
Tanto
Tato dýka ze záštitou (délky tanto) byla koncipována a používána jako bodná zbraň. Nošená na pravé straně prostrčený za šerpou (obi). Někdy, převážně ženami byl také používán stejně jako aikuchi při seppuku.
O dachi
velmi dlouhé tachi (3 - 6 shaku) nošené na zádech, používaný především jap. jízdou. Po roce 1615 bylo jeho praktické používání omezeno, jelikož se změnil styl boje a teké jeho délka přesahovala povolenou délku pro nošení meče 3 shaku. Jejich hlavním účelem se stalo jejich použití jako výstavní obřadního meče pro Shinto* svatině, jelikož
svým velkým a děsivým vzhledem byly hodny pro uctívání bohů.
Shinto* (Shintoismus) japonské náboženství "cesta Bohů" vznikající v období Nara, které spočívá v uctívání přírody a bohů. (zaniká po druhé světové válce)
Kování Katany
1.Materiály a pomůcky
Prvním krokem při výrobě katany je výběr dostatečně vhodného materiálu.Většina mečíř~ používá tzv. Ocel tamehagane.Tento typ oceli je produkován v primitivní huti „tatara“ za pomoci dřevěného uhlí a „satetsu“-elementárního kovu který se nachází v říčních korytech.Dřevěné uhlí a satetsu se zahřejí na teplotu 1200 až 1500 stupňů po dobu 3 dní.Tenhle proces je výchozím procesem přeměny ocele.Jsou při něm vyhlazeny nedostatky oceli (prasklinky, bublinky apod).Po schlazení je ocel rozbita na menší použitelné kousky a roztříděna podle kvality a obsahu uhlíku.
Obsah uhlíku může být od 0,5% až po 1,5%.Vysoce kvalitní tamehagane je lehce rozlišitelné od nekvalitního.Má jasnou stříbrnou barvu a krystalickou strukturu.Obsahuje okolo 1,2% uhlíku.
Kovář pečlivě sleduje každou zásilku tamehagane a vybírá kusy s optimálním obsahem uhlíku pro každou část čepele.Kawagane-tvrdá obalová ocel.Shingane, měkká ocel v jádru meče.Navzdory zvýšené péči slévačů u hutě není většina oceli použitelná pro žádnou část meče.Když je obsah uhlíku příliš vysoký,čepel by byla křehká a náročná na zpracování.Naopak pokud je obsah uhlíku příliš malý, ocel bude měkká a neudrží si ostrost.V obou případech bude výsledná čepel nekvalitní.Proto je nutné další zušlechťování – Oroshigane.Tím se dosáhne optimálního poměru uhlíku.Když má tamahagane moc uhlíku, jsou kousíčky této ocele zahřáty v „tatara“ a zároveň je zespodu vháněn vzduch, který oceli prochází.Proud vzduchu a teplota v „tatara“ donutí přebytečný uhlík přeměnit se v oxid uhelnatý a uniknout pryč.Když má tamahegane méně uhlíku, jednoduše se zopakuje proces produkce s přidaným dřevěným uhlím.
Když má tamahegane správný obsah uhlíku, samotný proces kování může začít.Tamahegane je znovu zahřáto, a ukováno do podoby plátů o velikosti zhruba 16 čtverečních cm.Tyto pláty jsou znovu rozbity, a kousky určené pro „kawagane“ a „shingane“ jsou vybrány.Kousky jsou pak zformovány do blokà o rozměrech 3x5 palců a váze okolo pěti liber, nasazeny na kousek oceli se stejnými vlastnostmi na dlouhém držadlu.Blok je obalen rýžovým papírem a namočen v izolujících splašcích jílu, aby si udržel během zahřívání svůj tvar.Poté je umístěn do výhně kde je rozehřát na 1300 stupňů (zá~ivě žlutá nebo bílá barva).Když kov dosáhne požadované teploty, je vyjmut z výhně a kován, aby se jednotlivé pláty spojily v jeden kus.Dodatečné zahřívání a kování je nutné, aby byl kus vytažen na dvojnásobek své původní délky.
2.Kování (Kitae) Kawagane
„Shita-gitae“ neboli základní kování je prováděno poté, co je prodloužený kus s optimálním obsahem uhlíku uznán za vhodný pro ukování tvrdého Kawagane.Proces spočívá ve sklopení čepele proti sobě tak, aby se vytvořily rozdílné vrstvy oceli, které jsou unikátní pro každý meč.Proces začíná zahřátím protáhlého kusu na teplotu vhodnou ke kování.Kus je v půlce své délky neustále zasahová, dokud se témě~ nerozdělí na dvě stejné poloviny.Když je jedna polovina téměř oddělena, pomocí kladiva je dotlučena nejdříve do pravého úhlu, nakonec ulomena a přiložena proti první polovině.Když jsou obě poloviny proti sobě, kus je znovu prodloužen na dvojnásobek své délky.Jedno přeložení zabere asi
Polévání jílovými splašky
30 minut přesné kovářské práce, a počet přeložení závisí na stylu jednotlivého kováře.Jak je nažhavený kov zpracováván, rychle chladne a stává se více náročným na zpracování.Když má kus červenou barvu, je znovu vložen do výhně a nahřán na optimální teplotu.Každé přeložení vyžaduje dvě nebo tří „nahřátí“.Při nahřívání dokáže vysoká teplota a bohatý přísun kyslíku rychle vyvázat z oceli uhlík.Aby tomu zabránil, kovář musí čas od času kov vyjmout, vyválet v rýžové slámě a namočit do lázně z jílových splašků.To dramaticky sníží oxigenaci a únik uhlíku z čepele, ale téměr polovina původního tamehagane je spotřebována při „shita-gitae“ kvůli opatřením které mají zabránit ztrátě materiálu.
Ocelový prut vyprodukovaný při „shita-gitae“ má zpravidla rozměry 10x3/4x1,5 palce.A váží od 2 a čtvrt po 3 a půl libry.I přes snahu ková~e tomu zabránit, rozdělení uhlíku v prutu je nerovnoměrné.To je nepřípustné pro vykování super pevného kawagane.Aby to opravil, ková~ rozdělí prut na 3 stejné kusy, naskládá je na sebe, a znovu vloží do pece.Pro Katanu jsou potřeba 4 kusy aby bylo možné vykovat čepel.Kusy jsou znovu spojeny k sobě a začíná další proces :
„Age-gitae“ - dokončování kování.
Kov je znovu několikrát přeložen až vznikne prut vážící od 2 do 3,5 liber a obsahující cca 0,7% uhlíku rovnoměrně rozděleného do celé jeho délky. Dvě hlavní charakteristiky „Kawagane“ : „Jitetsu“ (Kvalita Oceli) a „Jihada“ (povrchová vrstva) jsou ovlivněny mnoha faktory od počtu přeložení, po sílu úder~ kladiva.Kresba na čepeli se proto liší podle stylu každého kováře.Je to jeden ze základních znaků pravosti výroby meče, a velice tím roste jeho hodnota.
2.Kování Shingane
Zatímco krátké zbraně jako tanto nebo wazikasi jsou často vyráběny pouze z tvrdé kawagane ocele, dlouhé zbraně jako katana mají uvnitř čepele jádro z měkké ocele (Shingane) s malým obsahem uhlíku.To umožňuje, aby byl meč ostrý a tvrdý, ale zároveň velice odolný (dokonce ikdyž je poškozen). Proces kování shingane je velice podobný kování kawagane.
Vybráné kusy se správným obsahem uhlíku jsou překládány, kovány kladivem, a vytvarovány do jednoho prutu. Kovář většinou začíná s dvoulibrovým kusem tamehagane který obsahuje okolo 0,5% uhlíku.Kus je pak rozžhaven a vykován do plochého prutu, velice podobného prutu kawagane. Prut shingane je poté desetkrát přeložen kvůli důvodům jaké jsem zmínil dříve.Další překládáníje nutné protože ocel velice často obsahuje velké množství nečistot, které by zabránily správnému spojení obou částí čepele dohromady.Tak jako u kawangane, kvůli špatným podmínkám při kování je skoro polovina původního materiálu ztracena.Finální shingane váží okolo půl libry a obsahuje 0,2 až 0,3% uhlíku.
Různé kresby na čepeli
3.Spojení Kawagane a Shingane (Tsukurikomi)
Existují dvě metody spojení kawangane a shingane do jednoho kusu, který má zamýšlené vlastnosti katany.Při jednoduchém „plášť-jádro“ kování (kobuse gitae) kovář rozhžaví a rozkove kus kawagane do 15 palců dlouhého plátu, který pak ohne do tvaru U.Kus shingane pak vytvaruje a vloží do kawangane.Spojený kompozit je pak znovu vložen do pece a rozžhaven na teplotu 1300 stupňů.Když je dosaženo správne teploty, kus je z pece vyjmut a kován.Kawagane tak dokonale obklopí shingane a obě části jsou spojeny.Tento proces je extrémně důležitý pro správné vykování meče.Pokud nejsou části dokonale spojeny (jsou mezi nimi mezery) práce je bezcená.Pokud kawagane neobklopuje celé shingane, práce je opět bezcenná.V obou případech je čepel zničena a materiál použit na další práci.
Druhá metoda spojení kawagane a shingane je mnohem složitější.Proces je znám jako hin-sanmai-gitae.Tato metoda spočívá ve vytvoření tří až čtyř (záleží na stylu mečíře) kusů kawagane, které utvoří spodní, vrchní a postranní části pláště a jejich naskládání okolo shingane.Každý kus pak musí být pečlivě připojen k shingane, což zahrnuje spojování dvou kusů kovu s různým obsahem uhlíku.
Je jasné, že rozdíly v těchto metodách se musí nějak podepsat na vlastnostech výsledné čepele.Bohužel nebyly uskutečněny žádné věrohodné studie.
4.Vytvoření polotovaru (Sunobe)
Když jsou kawagane a shingane spojeny, mečíř znovu rozžhaví kov a začne s tvořením hrubého tvaru čepele.Tento polotovar neboli sunobe je vytvořen tak, že mečíř protáhne kompozit pomocí série rozžhavování a kování.Výsledný tvar je pak velice podobný konečnému tvaru meče.Sunobe má 90% délky meče, ale je mnohem tlustší a nemá žádné zahnutí a čepel a hrot.V této části kování mečíř rozhoduje kde se bude nacházet řap čepele (oblast nakago-je chráněna záštitou- tsuba).Nakago se vyznačuje zmenšenou výškou a kruhovým otvorem pro upevnění rukojeti a opletu.Dokončení polotovaru provádí mečíř tím, že kladivem vyrovná tloušťku čepele od zhora dolů a od špice k řapu.
5.Tvarování čepele (Hisukuri)
Tvarování katany začíná vytvořením ostří – ha-saki.Mečíř nažhaví okraj polotovaru na 1100 stupňů a poté začne zplošťovat oblast kde se má nalézat ostří.Sunobe je neustále kováno, dokud není příliš chladné.Pak mečíř kus znovu nažhaví a pokračuje dál.Nažhavování je pečlivě kontrolováno.Mečíř vždy rozžhaví pouze úsek asi 2 cm široký.Přehřátí meče by mohlo způsobit, že úder kladivem oddělí kawagane a shingane, což by zničilo dni pečlivé práce.Naopak, pokud je úsek příliš chladný, úder by mohl narušit strukturu a sunobe by se rozlomilo.
Hrot kissaki, oblast nad ostřím shinogi a tupá část meče mune jsou také vytvořeny při hisukuri.Mečíř pracuje velice rychle, aby kov při formování nevychladl.Pokud je čepel vypracována správně, kov u ostří je více vytáhlý než na vrchu čepele.Nezkušení mečíři často produkují čepele které se kroutí a ohýbají kvůli nekontrolovaným úderům kladiva.Mistři mečíři jsou po dlouhém tréninku schopni určit přesné množství a sílu úderů nutných k dosažení efektu.
Přesné kování velice usnadňuje pozdější úpravy jako obrušování.Ikdyž sunobe ted' vypadá jako meč, čepel je pořád celkem neohrabaná a tlustá.
6.Hrubé broušení a pilování (Shigae):
Když je kování dokončeno, musí mečíř připravit sunobe na proces, který ji dá vytvrzené ostří.Tento proces začíná hrubým broušením a pilováním (Shigae).Prvně mečíř použije dlouhé hoblík sen, kterým odřeže výstupky a nedokonalosti na povrchu kovu.Poté použije pilník na vršek a čepel sunobe.Nakonec, hrubé broušení je provedeno brusným kamenem na celé ploše čepele.Když je shigae dokončeno, čepel má všechny náležitosti (tvar, křivky, linie) jako hotová.Jen ostří je velice hrubé, aby bylo možno provést další krok vytvrzování čepele.
7.Vytvoření linie Hamon (Tsuchioki):
Existuje mnoho druhů oceli, každý má své specifické fyzikální a chemické vlastnosti. Vlastnosti jsou určovány mnoha faktory.U japonských čepelí jde především o obsah uhlíku a tepelnou historii kovu.
Ostří katany (yakiba) je velice tvrdá ocel, známá jako martenzitová.
Martenzitovám ocel může být nabroušena do velké ostrosti, dobře drží své ostří, ale je často příliš křehká aby byla zároveň vhodná k odrážení ran bez jejího poškození.Naopak ferritové a perlitové ocele nabízejí právě pružnost a měkkost.Po staletích výzkumu nalezli japonští mečíři metodu, jak vytvrdit ostří a zároveň zanechat tělo meče pružné a odolné.Klíčovým je pro tento proces tepelné zpracování, které přetvoří měkkou perlitovou ocel u ostří na tvrdou martensitovou.Zóna mezi těmito dvěma rozdílnými ocelemi (habuchi) je dobře vyditelná, takže mečíř se snaží o její zkrášlení krystalovou vrstvou.Vrstva se nazývá Hamon a je to jedno z největších měřítek krásy čepele.Design a provedení Hamonu vyjadřuje mečířův umělecký styl a individuální tvář každé čepele.
Pro vytvoření Hamonu, mečíř nejprve vytvoří tsuchioki – design.Tento proces začíná nanesením jílové kaše tsuchi dori na tu část čepele, která má být tepelně ošetřena.Kaše obsahuje mnoho surovin, mimo jíné říční jíl pro izolaci, dřevěné uhlí kvůli kontrole teploty a drcený pískovec aby se čepel nelámala.Další přísady jsou různé a velice často se jedná o výrobní tajemství mečíře.Kaše je ředěna vodou dokud nepřilné na zdrsněný povrch čepele.Tam pak funguje jako zpomalovač chladnutí a katalyzátor pro přeměnu ocele.Mečíř aplikuje kaši na ocel špachtlí v různé tloušťce.Tloušťka vrstvy závisí na požadavcích na určitou část čepele.Čím tenčí vrstva bude, tím více martenzitová bude ocel pod ní.Nejtenčí vrstva je proto používána na ocel na vlastním ostří.Dále nahoru je pak vrstva tlustší.Nanášení a tloušťka vrstvy velice ovlivní výsledný vzhled Hamonu.
Jak bylo zmíněno dříve, martensitová ocel je velice křehká. To znamená že může při namáhání prasknout a zničit tak čepel.Tomu musí být zabráněno za každou cenu. Mečíř proto aplikuje mnoho tenkých proužků kaše přes povrch čepele, kolmo na ostří. Díky tomu se vytvoří žilky paerlitové oceli (ashi) na pozadí martensitové. Tyto žilky zadrží praskliny.Pokud je tedy martensitová ocel zasáhne například ostří jiného meče, nepraskne celá čepel, ale pouze několikamilimetrová část, která je lehce opravitelná.Ashi je další součást designu.Styl a jeho provedení se liší meč od meče.
8.Vytvrzení čepele (Yaki-ire)
Vlastní proces vytvrzení čepele se nazývá Yaki¬ire.Když kaše na povrchu čepele zaschne, meč je nahřán do světle červené nebo oranžové a rychle ponořen do vody.Ačkoliv může budit dojem mechanické práce plné žhnoucího železa a páry, opak je pravdou.Jde o vysoce sofistikovaný a kontrolovaný proces.Obvykle je prováděn v noci, aby mohl mečíř bezpečně rozpoznat teplotu podle barvy a záření rozpáleného kovu.Tak vyvinutý zrak je výsledkem dlouholeté praxe a zkušeností.Mečíř také musí dobře znát materiály se kterými pracuje.Navíc každý meč je jiný a reaguje jinak i během procesu.
Prvním krokem Yaki-ire je rozpálení výhně tak, aby měla stejnou teplotu ve všech jejích částech.Když je výheň připravena, mečíř vloží čepel do otvoru v další železné tyči a sváže je k sobě koženým popruhem.Čepel je pak několikrát protažena skrz výheň.To proto aby se srovnala teplota kovu ve všech jejích částech.Po rychlé kontrole barvy kovu, který by měl být jasně červený nebo oranžový (okolo 700C).
Ponoří mečíř čepel rychle do vody a vychladí ji tak do vytvrzeného stavu.
Existuje mnoho forem a stylů Yaki-ire.Někteří mečíři používají odlišnou ocel, jiné teploty a postupy.Způsob vytvrzení má mnoho vedlejších efektů na vzhledu meče a je tak dalším kritériem pro posuzování mečů.
Po vytvrzení mečíř protáhne čepel skrze výheň s nízkou teplotou.Čepel je zahřátá asi na 160C a díky tomu se z ní uvolní napětí způsobené vytvrzováním.Tento proces se nazývá yaki-modoshi.Často se opakuje ještě několikrát.Mečíř musí být ale velice opatrný.Více opakování může sice lépe vykreslit hamon na povrchu čepele, ale také se může stát že hamon se zamlží nebo dokonce zmizí.Poslední fází procesu je odstranění jílové kaše.Pokud je mečíř spokojen s hamonem a vytvrzením čepele, nanese na povrch meče 2% roztok ethanolu.To ještě zvýrazní hamon.
Tady se také pozná, zdali byl proces vytvrzení proveden správně.Pokud byla čepel moc horká, ocel na ostří mohla prasknout a hamon zmizet.Naopak pokud byla ocel chladná, čepel není vytvrzená a hamon špatně vykreslený.Pokud se něco z toho stalo, mečíř může nechat ocel nahřát na 800 °C a pomalu vychladit.Poté může opakovat celý proces od nanášení kaše a doufat v lepší výsledek.
9.Vyladění zahnutí (Sorinaoshi)
Rozdíl teplot během Yaki-ire může způsobit prohnutí čepele. Někdy se může během chladnutí meč prohnout až o 2,5 cm. Mečíři s tím počítají a kovají čepel úmyslně rovnější. Někdy ale ani přesný odhad nepomůže a nastupuje vyrovnávání čepele.To se provádí několika údery palicí na čepel. Pokud je prohnutí moc velké, čepel se podloží nahřátým kamenem který ji donutí se roztáhnout a zaujmout méně prohnutý tvar. 10.Dokončování meče.
Nyní je dokončena jedna z částí meče – čepel. Mečíř přidává na řap svůj podpis, popřípadě věnování a ryje na čepel ozdobné rytiny (Hi). Dalo by se ale říct, že tím výroba vlastního meče teprve začíná.Na dokončování se podílí mnoho zkušených řemeslníků. Čerstvě dokončená čepel nejdříve putuje k leštiči, který ji jemně nabrousí a vyleští tak, zvýrazní aby vynikly všechny vlastnosti oceli.Leštění samotné trvá několik týdnů než se mistru leštičovi povede vytvořit ostrou čepel a jasná oddělení jejich částí.
Čepel je pak poslána k uměleckému kováři, který ji opatří chráničem u řapu (habaki).Ten chrání čepel během přepravy a také slouží jako ozdoba.Je vyroben z kovů jako měď, stříbro nebo zlato.Mimo to kovář vyrobí dekorační chránič rukojeti (tsuba). Ten je vyroben také z mědi, oceli nebo ze zlata. Často jsou na něm vyobrazeny motivy zvířat nebo bohů. Nejdražší meče mají tsuby skládáné z více materiálů.
Čepel dále putuje k řezbářům a oplétačům.Rezbář nejdříve vytvoří jednoduchou dřevěnou rukojeť a pochvu. Je s ní sice možné normálně bojovat, ale tato sada (nazývaná také Shira-Zaya) slouží pouze pro bezpečné transportování čepele. Rezbář poté pracuje na skutečné pochvě a rukojeti. Výroba pochvy je téměř stejně důležitá jako výroba čepele, protože pochva dotváří meč. Je vyrobena přesně na míru danému meči. Používá se většinou tvrdé dřevo které je lakováno, zdobeno řezbami a rytinami vyplněnými drahými kovy a kamením. Rukojeť je rovněž dřevěná. Uprostřed se nalézá otvor pro její připevnění k čepeli. Do něj se vsazuje kolíček jehož hlava je bohatě zdobena. Toto se měnilo v průběhu dějin. Od jednoduchého kolíčku se tak přešlo až ke složitým uměleckým plastikám (většinou zvířat) vyrobeným ze zlata a drahého kamení.
Zatímco řezbář vyrábí pochvu, oplétač připravuje rejnočí kůži nebo látku na oplet rukojeti.Poté co je rukojeť a pochva dokončena, meč je osazen tsubou a rukojeť opletena.Na levnější meče se používají látkové oplety, na dražší rejnočí kůže.Stávalo se ale že samuraj zvolil druh opletu podle osobních preferencí.Na její konec je nasazena zdobená hlava do které se dokončí úplet. Oplétač pak ještě z drahé látky vyrobí provázek kterým omotá pochvu těsně u jejího otevřeného konce.
Tím je dokončena kompletní sada meče – Koshirea. Meč putuje zpátky k mečíři, který si jej zkontroluje než ho předá zákazníkovi.Obzvláště bohatí nebo vlivní samurajove si často obědnávali kompletní sadu mečů ve stejněm barevném ladění, ve kterém měli zbroj.Například koshirea legendárního šermíře Musasiho se skládala z dvou katan, jednoho wakizashi a tanta.Vše bylo vyvedeno v rudočerných barvách, stejně jako jeho zbroj.Uvádí se, že Musasi za ni zaplatil cenu odpovídající menšímu hradu.
Na obrázcích dále: Katana, mečíř Tanbanokami Yoshimichi, 1.generace mečířů z Osaky, Éra Edo, rok výroby 1652, aktuální cena 680 000 yenů.
Detaily čepele.Všimněte si linie hamon (světlejší pruh nad ostřím)
Řap čepele.Narozdíl od čepele řap nesmí být nijak čištěn nebo měněn, aby se nepoškodilo původní znamení a podpis mečíře.Pokud by se tak stalo, meč ztrácí většinu své hodnoty.Všimněte si dvou otvorů pro upevnění rukojeti.
Tsuba (záštita čepele).Stejně jako řap nesmí být nijak čištěna.Významně se podílí na ceně meče.Existují dokonce sběratelé, kteří se zaměřují pouze na tsuby.Tato tsuba je pouze skromně zdobena rytinami.
Pochva a rukojeť.Pouze pozlacené zdobení a jednoduchý látkový oplet svědčí o tom že šlo o relativně levný meč.
Jak bylo zmíněno dříve, martensitová ocel je velice křehká. To znamená že může při namáhání prasknout a zničit tak čepel.Tomu musí být zabráněno za každou cenu. Mečíř proto aplikuje mnoho tenkých proužků kaše přes povrch čepele, kolmo na ostří. Díky tomu se vytvoří žilky paerlitové oceli (ashi) na pozadí martensitové. Tyto žilky zadrží praskliny.Pokud je tedy martensitová ocel zasáhne například ostří jiného meče, nepraskne celá čepel, ale pouze několikamilimetrová část, která je lehce opravitelná.Ashi je další součást designu.Styl a jeho provedení se liší meč od meče.
měla stejnou teplotu ve všech jejích částech.Když je výheň připravena, mečíř vloží čepel do otvoru v další železné tyči a sváže je k sobě koženým popruhem.Čepel je pak několikrát protažena skrz výheň.To proto aby se srovnala teplota kovu ve všech jejích částech.Po rychlé kontrole barvy kovu, který by měl být jasně červený nebo oranžový (okolo 700C).
Čepel dále putuje k řezbářům a oplétačům.Rezbář nejdříve vytvoří jednoduchou dřevěnou rukojeť a pochvu. Je s ní sice možné normálně bojovat, ale tato sada (nazývaná také Shira-Zaya) slouží pouze pro bezpečné transportování čepele. Rezbář poté pracuje na skutečné pochvě a rukojeti. Výroba pochvy je téměř stejně důležitá jako výroba čepele, protože pochva dotváří meč. Je vyrobena přesně na míru danému meči. Používá se většinou tvrdé dřevo které je lakováno, zdobeno řezbami a rytinami vyplněnými drahými kovy a kamením. Rukojeť je rovněž dřevěná. Uprostřed se nalézá otvor pro její připevnění k čepeli. Do něj se vsazuje kolíček jehož hlava je bohatě zdobena. Toto se měnilo v průběhu dějin. Od jednoduchého kolíčku se tak přešlo až ke složitým uměleckým plastikám (většinou zvířat) vyrobeným ze zlata a drahého kamení.
