Legendární japonští bojovníci jsou opředeni řadou mýtů a polopravd. Nindžům jsou často přisuzovány téměř nadlidské schopnosti. Jaká však byla pravda? Kdy a proč se vlastně objevili? Nindžové byli ostrými hochy starého Japonska. První zmínky o ninjích pocházejí ze 6. století našeho letopočtu.
Nindžové byli většinou prostí lidé, kteří se rozhodli postavit svému feudálnímu pánovi, který disponoval dobře vyzbrojenou a vycvičenou armádou, včetně samurajů (v našem seriálu Elitní válečníci historie jsme o nich už psali). Proti nim samozřejmě chudý člověk, jako třeba rolník, neměl moc šancí uspět. A proto musel férový boj vyměnit za zákeřnost a účelnost.
Základní zbraní každého nindži byla nenápadnost a neviditelnost. Pokud už byl někým spatřen, bylo to pro dotyčného zpravidla to poslední, co viděl. Běžně útočili zezadu, nečekaně a bez varování. Jelikož neměli žádné brnění, byli obratnější a mohli šplhat na stromy nebo neslyšně běhat po střechách.
Ninžové: Tichá hrozba
Postupem času se nindžové začali profesionalizovat ve výcvikových centrech v horské provincii Iga. Stali se z nich špioni a nájemní vrazi, zkrátka tichá hrozba každého, kdo měl bohaté nepřátele. Stále je však neopouštěl jejich způsob práce – nebýt spatřen, ale splnit svůj úkol. Vše bylo přizpůsobeno maximální efektivitě a došlo-li přeci jen k odhalení, musel nindža jednat skutečně rychle, protože v boji proti přesile neměl téměř žádnou šanci.
Nindža se za každou cenu chtěl vyhnout přímému boji na blízko. Proto byl jeho dobrým přítelem jed, foukačka a otrávené šipky nebo legendární šuriken, který měl spíše než zabít nepřítele vyřadit na chvíli z boje a poskytnout čas potřebný k útěku. Pokud už došlo na boj zblízka, měl nindža zkrácenou katanu, která se nazývala nindžato.
V porovnání s ikonickou zbraní samurajů byla kratší, takže při pohybu nepřekážela a dala se rychleji tasit, což znamenalo výhodu prvního úderu, který musel být za každou cenu smrtící. Nějaké dlouhé šermování se mezi nindži skutečně nenosilo. Rádi také používali vyfouknuté vejce naplněné skleněnou drtí s pepřem. To vrhli do obličeje protivníkovi, který byl v tu ránu vyřazen z boje, což jim opět mělo poskytnout cenné vteřiny potřebné k úniku.
O legendami opředených bojovnících koluje řada mýtů a polopravd. Nindžům jsou často přisuzovány téměř nadlidské schopnosti. Jaká však byla pravda?
Nindžové byli ostrými hochy starého Japonska! První zmínky o ninjích pocházejí ze 6. století našeho letopočtu. Byli to většinou prostí lidé, kteří se rozhodli postavit svému feudálnímu pánovi, který disponoval dobře vyzbrojenou a vycvičenou armádou, včetně samurajů (v našem seriálu Elitní válečníci historie jsme o nich už psali). Proti nim samozřejmě chudý člověk, jako třeba rolník, neměl moc šancí uspět. A proto musel férový boj vyměnit za zákeřnost a účelnost.
Zákeřně efektivní
Základní zbraní každého nindži byla nenápadnost a neviditelnost. Pokud už byl někým spatřen, bylo to pro dotyčného zpravidla to poslední, co viděl. Běžně útočili zezadu, nečekaně a bez varování. Jelikož neměli žádné brnění, byli obratnější a mohli šplhat na stromy nebo neslyšně běhat po střechách. Postupem času se nindžové začali profesionalizovat ve výcvikových centrech v horské provincii Iga. Stali se z nich špioni a nájemní vrazi, zkrátka tichá hrozba každého, kdo měl bohaté nepřátele. Stále je však neopouštěl jejich způsob práce – nebýt spatřen, ale splnit svůj úkol. Vše bylo přizpůsobeno maximální efektivitě a došlo-li přeci jen k odhalení, musel nindža jednat skutečně rychle, protože v boji proti přesile neměl téměř žádnou šanci.
Zbraně pro každou situaci
Nindža se za každou cenu chtěl vyhnout přímému boji na blízko. Proto byl jeho dobrým přítelem jed, foukačka a otrávené šipky nebo legendární šuriken, který měl spíše než zabít nepřítele vyřadit na chvíli z boje a poskytnout čas potřebný k útěku. Pokud už došlo na boj zblízka, měl nindža zkrácenou katanu, která se nazývala nindžato. V porovnání s ikonickou zbraní samurajů byla kratší, takže při pohybu nepřekážela a dala se rychleji tasit, což znamenalo výhodu prvního úderu, který musel být za každou cenu smrtící. Nějaké dlouhé šermování se mezi nindži skutečně nenosilo. Rádi také používali vyfouknuté vejce naplněné skleněnou drtí s pepřem. To vrhli do obličeje protivníkovi, který byl v tu ránu vyřazen z boje, což jim opět mělo poskytnout cenné vteřiny potřebné k úniku.
Jen ne boj
Boj byl ale až poslední řešení a obvykle znamenal, že se něco nepovedlo. Nindža měl totiž smrtící misi provést tak, aby nevzbudil nežádoucí pozornost. Proto se nindžové naučili splývat s okolím. Nezahalovali se jen do černých úborů, jak často vidíme ve filmech. Černou si nechávali spíše na noc a do interiérů, kde se ukryli v temných rozích. Raději však operovali venku a využívali převleky, aby si jich nikdo v pouličním ruchu nevšiml. Útočili často ze střech, protože proniknout dovnitř střežených paláců bylo extrémně riskantní. I jejich další vybavení bylo účelové. Nejrůznější šplhací pomůcky, kotva s lanem, boty s oddělenými prsty pro lepší šplhání nebo dokonce rogalo pro rychlý únik, to byly věci, které dokázaly nepřítele překvapit a s nimiž dopředu nepočítal.
Přechytračit všechny
Nindžové se snažili protivníky spíše přechytračit. Dokázali odlákat pozornost jinam, aby mohli udeřit tam kde potřebovali. Uměli šplhat po zdech, pohybovat se naprosto neslyšně a hledali všechny možné cestičky, jak splnit úkol, aniž by byli prozrazeni. A dokázali zajít skutečně do extrému, jako například, když neznámý (jak jinak taky, že…) nindža chtěl v 16. století zavraždit daimjó (pána provincie) jménem Nobunaga. Daimjó byl skutečně perfektně hlídaný a tak si jeho vrah počkal, až usne. Potom škvírou ve stropě spustil po niti jed, který měl Nobunagu otrávit. Ten se však náhle probudil a milý nindža byl prozrazen. Podařilo se mu však uniknout a to i za pomoci odhozených kovových ježků, které zpomalily nepřátele.
Dnes už nejsou potřeba
S tím, jak se z Japonska stal moderní stát se v 19. století vytratili i nindžové. Jednoduše nebyli třeba, protože žádné třenice o moc už neprobíhaly. Z feudálního zřízení se stalo císařství, byl ustaven parlament, nejvyšší soud a podobné moderní instituce. Tím se nindžové stali nepotřebnými a dnes už jsou skutečně jenom legenda a populární součást japonské historie. I když, u nindžů člověk nikdy neví...
